CHOVATELSKÁ STANICE

„Z TARANKY“

SE PŘEDSTAVUJE

Chovatel:
      Helena Dvořáková (za vydatné pomoci manžela Miloslava)

Adresa:
      V soudce 62, CZ-257 51 Bystřice u Benešova

Kontakty:
      Tel/fax: (00420) 317 793 183; mobil: (00420) 603 788 222

Rok přiznání chovatelské stanice:
      1975

Původ jména:
      Taranka se nazývá hájovna a vrch nad ní u řeky Sázavy. Toto poněkud nezvyklé jméno je keltského původu, o čemž svědčí nejen skutečnost, že je odvozeno od jména keltského nejvyššího boha Taranise, ale i fakt, že tomuto bohu byly zasvěcovány svatyně na kopcích nad zákruty řek, a právě Taranka se tyčí nad zákrutou Sázavy. Keltské osídlení Taranky dokládají mohyly, které byly na tomto vrchu odkryty. A i když tento název nese moje chovatelská stanice od samého počátku, kdy jsem o bretaňských ohařích vůbec nic nevěděla, stalo se řízením osudu, že jsem začala chovat toto plemeno, jehož kořeny sahají také ke keltskému etniku.

V chovatelské stanici byly zapsány odchovy těchto plemen:
      · Pointer (od r. 1976 do r.1986, odchováno 7 vrhů)
      · Cavalier King Charles spaniel (od r. 1991 do r. 1995, odchováno 5 vrhů)
      · Český fousek (v roce 1995 1 vrh)
      · BRETAŇSKÝ OHAŘ ( od r. 1982 dosud, zatím odchováno 30 vrhů)

Z historie:

      Irští setři:
První čistokrevný pes, kterého jsem si směla pořídit při ukončení základní školní docházky, byla fena irského setra „ELIS z Mračnice“. Byla to vskutku vynikající pracovní fena, která stejně učila mne, jako já ji. Výsledkem našeho společného snažení byly nezapomenutelné lovecké zážitky, které mne přivedly do řad myslivců. Po Elis následovala ještě její vynikající dcera „AmieRocky Top“ (zapsána v kdysi slavné chovatelské stanici mého otce), se kterou jsem úspěšně absolvovala všechny zkoušky, tehdy pro ohaře pořádané (ZV, PZ, LZ, SVP, VZ, FT).

      Pointři:
V roce 1975 jsem se stala náhle majitelkou velmi krásné feny pointra, Champ. „Brityz Polníka“. I když jsem ji získala starší, měla tehdy již více jak půldruhého roku, stala se velmi vyhlášenou trialerkou a zakladatelkou mého chovu pointrů. Její syn z prvního vrhu, chovný pes „Adonisz Taranky“, byl vyhledávaný plemeník, ale byl to spíše pes všestranný, než trialer. Však také získal titul Klubového vítěze na klubových všestranných zkouškách.

      Bretaňští ohaři:
V roce 1978 jsem dostala od mého slovenského kamaráda za pomoc, kterou jsem mu poskytla při výcviku jeho anglického setra, dvě fenky mně dosud zcela neznámého plemene, jež mi svým vzhledem i radostnou povahou ze všeho nejvíce připomínaly klasického voříška. Ale jakmile jsme s nimi začali pracovat, zjistili jsme, že tito „voříšci“ jsou úžasní lovci s velkým potenciálem všech možných předností. A tak od roku 1978 přišli do mé chovatelské stanice i do mého srdce BRETAŇŠTÍ OHAŘI. Ještě musím napsat, jak se ty první dvě fenky jmenovaly – byly to „Kitty“ a „Karmen Havranica“. Ale trvalo to celé čtyři roky, než jsem mohla odchovat můj první vrh tohoto plemene, ze spojení „BEČAR“ (import z Jugoslávie) a Kitty. Tak začala dlouhá řada bretoňáků, kteří se mnou žili a lovili, všichni byli něčím výjimeční, ale všichni měli něco společného – tu tolik typickou, živou a veselou, kamarádskou povahu.

      Kavalíři:
V roce 1987 jsem zakoupila do rodiny fenku „Kavalíra“ (Cavalier King Charles spaniel) a s překvapením jsem zjistila, že kavalír s bretoňákem mají mnoho společného – nejen některé barevné varianty, ale jsou veselí a společenští a oba jsou i dobří lovci. A tak jsem ve své lovecké praxi byla vídána i s „loveckými“ kavalíry. Ale po odchodu naší kavalírky „Jakobínky z Goyova obrazu“ i její dcery „Agnes AKTARK“ jsem si již dalšího „loveckého mazlíčka“ nepořídila, i když dodnes na toto plemeno nedám dopustit.

      Beauceroni:
Ještě musím dodat, že s námi žije, spí, jí a loví neodolatelná, opravdu všestranná – v tom nejširším slova smyslu – fena plemene beauceron, „Stampa de la Tuille au Loup“. Sama se od loveckých psů naučila veškeré práci, nutné pro výkon myslivosti a dnes svoje zkušenosti předává mladým bretoňákům a skutečně mi pomáhá při jejich výcviku. Kdyby neexistovali bretoňáci, byli by určitě mým nejmilejším plemene právě beauceroni.

Cíle:
      Svůj chov bretaňských ohařů od roku 1982 zaměřuji stále stejným směrem, mám stanovena stejná kriteria a ta dodržuji. Cílem mého snažení je produkce štěňat zdravých, typických jak po stránce exteriéru, tak povahy a vloh, která budou stejně dobře spolupracovat s myslivcem při lovu, soutěžit se svým mladým kamarádem či kamarádkou při agility, anebo třeba sloužit v řadách celní policie. Neboť výborné kvality tohoto plemene již objevila i posledně jmenovaná organizace a jeden z mých odchovanců slouží u maďarské policie.

Moje zkušenosti:
      Při hodnocení exteriéru na výstavách je bretaňský ohař často opomíjen, lépe řečeno rozhodčí se specializují na jiná plemena a našeho malého kamaráda berou často „do počtu“. Proto je snahou chovatelského Klubu bretaňských ohařů zvát na výstavy, které jsou pořádány přímo jím, rozhodčí specialisty, ať už tuzemské, či zahraniční. Ocenění z takové výstavy pak odpovídá skutečnosti a titul je opravdu titulem zaslouženým. Tyto tituly si nejčastěji odnášejí odchovanci „z Taranky“.
      Lovecké vlohy bretoňáků jsou, jak již bylo výše řečeno, velmi vyvinuté. Ale pro zachování těchto vloh není potřebné psa cvičit a „drezúrovat“ s vidinou kýžené „lovecké upotřebitelnosti“ ve znění platné legislativy. To vůbec ne! Pro zachování vloh v populaci je třeba testovat zvířata pokud možno mladá, výcvikem ještě neovlivněná. A chová-li se právě na těch jedincích, kteří prokáží nejlepší vrozené schopnosti, pak chov pokračuje kupředu a vlohy se udržují a upevňují. O správnosti tohoto názoru svědčí skutečnost, že odchovanci „z Taranky“ již 3x úspěšně reprezentovali Českou republiku na Mistrovství světa v lovu s ohaři. Takovým počtem úspěšných reprezentantů se nemůže v kategorii ohařů pochlubit žádná jiná česká chovatelská stanice.

Byli to:
         1996 – Pinia z Taranky
         1997 – CH. Piast z Taranky
         2004 – Iser z Taranky